Jsem opět sama na procházce. Ostatní si vyjeli na výlet do městečka, já si vyšla na kopec hned nad místem, kde jsme ubytovaní. Proč? No…
Znáte Rosťu Václavka? Pokud ano, tak možná tušíte, co mě k těmto toulkám vede. A pokud ne, pokusím se vám to stručně přiblížit.
***
Courám se sama lesem a to, co ostatní ujdou relativně rychle, já jdu několikanásobně delší dobu. Možná to vypadá, že je mým cílem vyhlídka na jezero, ale skutečný cíl je jiný. Víte jaký?
Jít tiše.
Teda, to je pecka, co? To jste nečekali. Když jdu sama, jaký hluk bych asi tak mohla nadělat?
Noo.. spoustu. Tím, jak dupu a tím jak dýchám.
Už jste se někdy cestou do kopce zadýchali? Já vždycky. Nejsem moc trénovaná, takže při každém výšlapu do kopce funím. A protože samozřejmě vím, že se má dýchat nosem, no tak funím nosem a snažím se za žádnou cenu neotvírat pusu. Stejně ji nakonec otevřu a musím se dodýchat. A k čemu mi to je? Úplně k ničemu, maximálně si můžu říct, že jsem se dofuněla až na kopec, do cíle mé cesty.
Protože tenhle přístup nikam nevede, změnila jsem cíl. Mým cílem není „kam a za jak dlouho“, ale cíl je cesta samotná a především ten způsob „jak“. Tedy tiše.
Jdu takovým tempem, abych neslyšela svůj dech, a když se zastavím, nemám potřebu se dodýchávat. Prostě se snažím dýchat funkčně. Jak říká Rosťa – snažím se vkládat pohyb do dechu a ne dech do pohybu. Protože dech je to, co určuje kvalitu našeho života, celou vnitřní biochemii, hospodaření s energií a mnoho dalších věcí.
Dost mi k tomu pomáhá i bosá chůze. Já osobně miluju kontakt se zemí a sundávám boty všude, kde můžu a kde mi to dává smysl. Což znamená v přírodě – cestou přes město si raději nechávám nohy obuté v barefoot botách.
Bosá chůze mě vždy přiměje zpomalit a doslova si užít každý krok. Jsou místa, která jsou pro bosé chodilo příjemná a každý krok je jako pohlazení. Jiné části cesty, především ty štěrkovité, jsou větší výzvou.
Obojí mě však vede k intenzivnějšímu vnímání krajiny a přítomného okamžiku. Každý krok se snažím vést tak, aby byl došlap měkký a pro celé tělo příjemný. Vedlejším efektem je pak minimum hluku, který bych jinak nadělala dopadnutím nohy izolované od okolí silnou podrážkou.
***
Že se tímhle tempem nikam nedostanu? Ale dostanu, na to nejpodstatnější místo.
Blíž sama k sobě.
A když v tom budu pokračovat dál, tak se postupným tréninkem dostanu i na všechny ty kopce, akorát bez funění a s dobrým pocitem, že respektuju svoje tělo a využívám ho funkčně. Odměnou mi je i jiný pohled na les – les plný ptáků a jiných živočichů, které bych jindy odehnala svou hlasitou chůzí.
Protože méně je ve skutečnosti více.
Jsem žena, která se vydala na cestu vedoucí k svobodnému a naplněnému životu, v souladu s přírodou i sama se sebou.
Mou velkou vášní je sdílet toho téma, své pokroky a aha momenty, s dalšími lidmi, a tím jim usnadnit cestu k jejich vlastní přirozené podstatě.