Pokud chci psát blog o mé Cestě k přirozenosti, bude asi dobré na začátek nastínit, jak vypadá to, co považuji za „přirozené“ já.
Každý totiž můžeme mít o pojmu „přirozenost“ úplně jinou představu. Každý cítí jako „přirozené“ něco jiného. A to je v pořádku, není pouze jediná správná cesta.
Jak tedy vypadá ta moje přirozenost?
„Bydlíme v roubence v Beskydech na kraji lesa. Vedle domku se rozprostírá zahrada plná zeleniny nejrůznějšího druhu, které je ohraničená jedlými keři. Za roubenkou stojí prostorný dřevník, protože ničím jiným než dřevem v zimě netopíme. Ostatně na kamnech i vařím.
Většinu jídla si vypěstujeme na zahrádce nebo posbíráme v lese. Roubenka má prostorný sklep i půdu na sušení bylinek. To, co nejsme schopni zajistit si sami, najdeme u farmářů v okolí.
Nejsme napojeni na kanalizaci, protože doma nepoužíváme žádnou chemickou kosmetiku ani úklidové prostředky, které by obsahovaly cokoli, co nemůžeme vrátit zpátky do přírody. Nemáme ani popelnice, protože odpad, který produkujeme, se dá zkompostovat nebo zrecyklovat. O zbytky z kuchyně se navíc postarají slepičky a odmění nás vajíčkem.
Večer si zalezeme ke krbu s knížkou nebo si nad dobrým vínem povídáme s přáteli. Neruší nás hluk ze silnice, protože těmito končinami projíždí v tuto dobu málokdo. Když vylezeme v noci ven, zastaví nás dechberoucí pohled na oblohu posetou hvězdami…“
Jsem na cestě
…tak takhle nějak bych si to představovala. To je moje vize, kterou bych si přála žít. Ale zatím tam nejsem. Ještě je kus cesty přede mnou.
V současnosti bydlíme v malé vesničce na Hané, ve starém rodinném domě se zahradou. Nemám sice za domem les, ale naštěstí ani pod okny neslyším jezdit tramvaje.
Jsem teď někde „mezi“. Jsem na cestě.
Už teď se snažím žít tak, abych se co nejvíc přiblížila svému přirozenému ideálu. Zelenina ze zahrádky nám stačí v podstatě na celý rok. Kosmetiku i úklidové prostředky se snažím používat čisté, abych nezatěžovala svůj organismus ani životní prostředí. Se svým tělem i psychikou se snažím pracovat tak, abych nebyla zbytečně zatížená, ale cítila jsem se přirozeně, uvolněně a svobodně. Snažím se kolem sebe tvořit harmonické a naplňující vztahy. A je toho mnohem víc.
Je to dlouhá cesta. A moc mě baví. Mám radost pokaždé, když se ohlédnu zpátky a zjistím, kam jsem se posunula a co se mi povedlo. A se stejnou radostí se dívám před sebe, když vidím, co všechno můžu ještě posunout a vylepšit. Těším se, kam až mě může tahle cesta dovést.
Není to vždy lehké. Ale stojí to za to, to mi věřte.
Jsem žena, která se vydala na cestu vedoucí k svobodnému a naplněnému životu, v souladu s přírodou i sama se sebou.
Mou velkou vášní je sdílet toho téma, své pokroky a aha momenty, s dalšími lidmi, a tím jim usnadnit cestu k jejich vlastní přirozené podstatě.